Rozsáhlý královéhradecký festival Jazz goes to town (12. - 17. 10.) nabídl i letos množství hudby zasluhující pozornost. Námi sledované dva závěrečné koncerty jsou reprezentativním vrcholem ledovce; díky koncepční dramaturgii Martina Brunnera však jednotlivá vystoupení těchto dnů často navazovala na dřívější ročníky a je vhodné to kvůli souvislostem připomenout. Hlavní linii tvořily projevy podtrhující hudbu různorodých národů i etnik a možnosti jejího vplynutí do globálního obrazu jazzu. Druhou linií bylo mapování domácí scény, čemuž byl věnován větší prostor než obvykle.
STAGNACE ČI NOVÝ ZAČÁTEK? Českému jazzu se někdy paušálně a jednostranně vytýká stagnace. Je přirozené, že formace jako kupříkladu František Kop Quartet (Kop, Malásek, Lehký, Zbořil), která v začátcích pravidelně vítězila v různorodých anketách, je po desítiletém působení v nezměněném obsazení spíše spolehlivou konstantou, a ne tahounem k pomyslnému progresu. Její příklad fascinujícím způsobem ukazuje, kolik úsilí jsou špičkoví, všestranně vytížení profesionálové ochotni do jazzu „investovat“ jenom při čistou radost z muzicírování. Repertoár tvoří většinou původní skladby (Malásek, Kop), podmanivě lyrické nálady, dávající skupině punc originality i mezi jinými postcoltraneovskými formacemi. Stereotypem při uvádění domácího jazzu je závislost na jubileích. I letos, podobně jako vloni, téměř bez vyjímky na každé domácí vystoupení vpochodovaly slečny s dorty a s láhvemi sektu. Dost často noblesnější by bylo na životní jubilea pozapomenout, někdy však výročí mohou posloužit dobré věci. K takovým patří například série vystoupení Traditional Jazz Studia (v Hradci vystoupili na samostatném koncertu), jež unikátní padesáté výročí existence využilo k připomenutí nejen významu svého působení, ale dnes už mnohdy zapomenuté role tradičního jazzu pro prosazení jazzu v těžkých podmínkách totality. K vrcholům patřilo vystoupení Prague Conservatory Jazz Orchestra se sólistou Michalem Gerou v projektu Gianlougiho Trovesiho: Dedalo. Trovesiho různé hudební tváře jsme již reflektovali při referování o jeho vystoupeních v Hradci v předcházejících dvou letech (duo a oktet) a znovu můžeme ocenit jeho schopnost vytvořit kompaktní dílo z eklektické mozaiky hudebních okruhů od barokní fugy, přes bel canto, lidové písně jeho rodného Bergama, neworleanského Mardi Gras, až po různé novější podoby jazzu. V třetí (zřejmě závěrečné) hradecké sérii zapsal své záměry do big bandové partitury (vytvořil ji spolu s aranžérem Corrado Guarinem) a tuto – což je z domácí perspektivy relevantní – bravurně předvedl orchestr studentů konzervatoře. Leader Milan Svoboda nastudoval skladbu na vysoké profesionální úrovni a výsledek je plně kompatibilní s původním provedením. Skladba vznikla pro WDR Big Band, což je jeden z nejdůležitějších evropských big bandů a němečtí kritici označili jeho nahrávku díla jako nejlepší za rok 2004. To, že Svoboda dovedl orchestr na špičkovou mezinárodní úroveň, je přinejmenším demonstrace dobrých výsledků českého jazzového školství. Špičkový orchestr CZ-SK Big Band je stále vynikající, se skvělými, a v daném teritoriu snad i nejlepšími možnými sólisty (Bartoš, Štveráček, Tariška, Košvanec, Fraš, Šrámek atd.) a, jak již bylo mnohokrát konstatováno, s výbornými partiturami Matúše Jakabčice. Jistý zárodek stagnace orchestru při dodržování impozantní úrovně se projevuje v repertoárové statičnosti: chybí nové přírůstky, jež by při tak časté frekvenci vystoupení měly být samozřejmostí.
EXCENTRICI A ETNICITA Tohoto roku jsme mohli získat mnohé informace o relativně málo známých osobnostech. Anglický pianista Matthew Bourne je technicky brilantní a jeho klavírní technika je blízká Cecilu Taylorovi. Podstatný rozdíl je v tom, že hojně využívá různorodé samply: útržky řeči, smyčky hudebních motivů, úryvky skladeb apod., se kterými jako pianista vstupuje do dialogu. Zpočátku je to zajímavá atrakce pro oči i uši, ale když se úvodní náboj vyčerpá, dostaví se nuda. Spojení virtuozity a bizarnosti postupně přecházející do stereotypu charakterizovalo též vystoupení saxofonového kvarteta Kölner Saxophon Mafia. Navzdory fenomenální technice a zajímavým nástrojovým kombinacím (kromě saxofonů též klarinety a flétny), po okoukání hudebního principu a vizuálních gagů (hudebníci se stylizovali do intergalatické tematiky skladeb převzatých ze svého nejnovějšího alba Space Player) už nebylo moc co sledovat.
Pravý opak zdlouhavých vystoupení byla procítěná, intelektuální a zároveň lehce naivní hudba slovenského AMC Tria. Projev skupiny je navenek akademický, ve výrazu umírněný. Navzdory tomu, že jako harmonický podklad jejich skladeb často slouží některé východoslovenské lidové písně, zásadně nejde o „zjazzování“ slovenského folkloru. Svojí průzračnou, navenek emoce potlačující náladu formace navazuje na severský sound (především skandinávských, ale též polských předchůdců). V různých rozhovorech členové zdůrazňují, že jim nejde o to, aby jejich hudba působila jako jazz; na výsledném dojmu se podepisuje v různých proporcích též klasika, folklór, rock apod. Angažování jednoho z nejlepších světových kytaristů Ulfa Wakeniuse coby hosta však tuto situaci změnilo a posilnilo právě jazzové vyznění. Nordický sound skupiny získal autentického znalce této exprese a Wakeniusova sóla též propojila lokální (východoslovenské) názvuky s invencí virtuózních jazzových sól špičkové kvality. Z formací dvou závěrečných koncertů jen jedna, a to kvintet Kylea Eastwooda, nekompromisně naplnila představy na jazz specializovaného posluchače. Byla to v základě neohardbopová formace amerického basisty a výborných anglických hudebníků a vedle dílčího využití různorodých prvků (od předvojového swingu po funk a rock) základem zůstává straight ahead jazz. Eastwoodovi spoluhráči patří ke špičkovým, i když ne výjimečným osobnostem, a z hlediska výstavby sól i jazzového cítění z nich vyniká zejména trubka Quentina Collinse, o kterém zřejmě v budoucnosti ještě uslyšíme. Ansámbl v daném obsazení zatím nenahrál album a repertoárově těží z předcházejících Eastwoodových desek (hlavně Paris Blues a Metropolitan).
DEJOHNETŮV RIPPLE EFFECT Největší atrakcí festivalu bylo vystoupení jednoho z nejvýznamnějších bubeníků všech dob – Jacka DeJohnetta. V obsazení „svítila“ další velká jména: John Surman (saxofony a dřeva) a Jerome Haris, basista, jenž vynikl zejména díky mnohaleté spolupráci se Sonny Rollinsem. Další člen kapely, Johnův syn Ben Surman, na pódiu odsluhoval elektroniku a samply. Záhy se ukázalo, že skutečným vedoucím je zpěvačka (a zejména sběratelka domorodé kultury indiánských osad v deštných pralesích) Marlui Miranda. Její písně jsou zvláštní, jakoby z jiného světa, a navozují atmosféru šamanského zaříkávání. Otec a syn Surmanovi vokál podbarvovali opakovanými minimalistickými motivy a zvláštními zvuky. Samozřejmě základním problémem je neoposlouchanost tohoto typu hudby, pro kterou posluchač neznalý tradice brazilských Indiánů nemá kritéria. V nacházení klíče k porozumění nepomohly ani DeJohnettovy bicí. Hrál zvláštní, neobvyklé rytmy s technickou bravurou (jak je u něj samozřejmé). Celý projekt zatím není nahraný a vystoupení v Hradci bylo prvním na začátku delší série vystoupení. Nesehranost bylo možné pozorovat v marginálních jevech: Jack DeJohnnette četl indiánské názvy písní z papíru a Miranda mu opravovala výslovnost na pódiu. V hudbě bylo těžké rozeznat odchylky od ideálu, nemáme totiž představu o tom, jak tato „jiná“ hudba má znít. Každopádně postupem času se na ni dalo zvyknout, byla stále přesvědčivější a v závěru DeJohnnette předvedl strhující ohňostroj extatických rytmů a tak ti, co vydrželi do konce, rozhodně nemuseli litovat.
Igor Wasserberger, jazzový publicista, vyšlo v Harmonii č.12/2009
