Aktuality

Jazz Goes to Hradec Králové

Připomenout všechny účinkující jako vždy typově pestrého šestidenního maratonu podle pečlivé dramaturgie hradeckého jazzmana Martina Brunnera je nad rozsah této reportáže, proto načrtnu osobní zážitky. Odhlédnuli od zřejmých hvězd jazzu, u nichž očekávání bývá obvykle – alespoň pro většinu publika – naplněna, byl pro mě podstatný zážitek ze dvou odlišných koncertů orchestru pražské jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka. Jsem pamětník všech premiér a kariér big bandů Milana Svobody, takže dobře vnímám, jak s každou další generací vzrůstá kvalita těchto orchestrů. A kvalitu představuje samozřejmá technická úroveň ověřená zkušenostmi mladých muzikantů a nutná živočišnost a energie patřící k podstatě jazzu. Orchestr se představil jednak samostatně, jednak jako interpret orchestrální svity Gianluigiho Trovesiho pro jeho klarinet a trubku Michala Gery. První koncert byl zasvěcen přearanžovaným skladbám Milana Svobody včetně proslulé Pocty Gilu Evansovi a bouřlivý ohlas svědčil o tom, že tyto skladby v podání nejmladší generace znějí opravdu dobře. Ostatně – o úrovni orchestru mluví také to, že několik jeho sólistů muselo být nahrazeno, neboť týž den hráli na koncertu Strun podzimu v projektu varhaníka Ondřeje Pivce. Na provedení Trovesiho díla už byli všichni pohromadě, a autor i publikum byli výsledkem potěšeni. Jde o hudbu prodchnutou vlivy, které formovaly kulturu Středomoří; Trovesi dokáže umně smíchat jazzovou tradici s modernou a ve svých pětašedesáti letech stále patří k nejzajímavějším tvůrcům jazzové Evropy.

Saxuální hudba

Spojnicí s duchem freejazzového festivalu přestavil v Hradci Králové britský pianista, původně cellista a trombonista Matthew Bourne. Klavírní produkce tohoto profesora Leeds College of Music jsou spíše konceptem, při němž zběsilé improvizace, připomínající určitá období Cecila Taylora, Keithe Jarretta či Yosuke Yamashity, reagují na melodiku smyček sestavených z lidské mluvy, jež je sestříhána do useknutých slabik, slov či sousloví. K tomu si hraje s publikem ve svérázné dada performanci, a v přídavku překvapí trochou lyriky.

Kölner Saxophon Mafia je další z koncepčně bezuzdných kvartet bez rytmiky, jejichž syntéza osciluje pomocí jazzové hry mezi soudobou hudbou a historickými formami populáru. Pomocí ironie se přiznávají ke všem prohřeškům vůči čistotě „zneužitých“ hudebních žánrů – sami mluví o „saxuální“ svobodě, k níž se coby kolínští mafiáni skvělým, dobře poslouchatelným způsobem hlásí, a baví. Oprávněným vrcholem festivalu bylo vystoupení skupiny bubeníka Jacka DeJohnetta a jeho skupiny The Ripple Effect se saxofonistou Johnem Surmanem. Muzikální technicky bezproblémový DeJohnette postavil hudbu kapely na inspiraci, kterou vnesla brazilská zpěvačka, skladatelka a etnoložka Marlui Miranda. Díky tomu sálem nezněly samby či bosa novy, ale hudba vycházející z rituálních muzikálních projevů přírodních etnik západního dílu rovníkového pruhu, v hloubi střední Afriky či u indiánů jihoamerických pralesů. Podmanivý rytmus, jakýsi pradávný minimalismus, pak kolorují přítomní jazzmani a Mirandin zpěv. Jerome Harris střídá kytaru s baskytarou, u basy oceňuji kontrabasově sametový zvuk. John Surman dává přednost tenor saxofonu a sopránce před – u něj častými – klarinety, sóla jsou však i ve své střídmosti expresivní. Jeho syn Ben k tomu přispívá nevtíravými samply a živou elektronikou. Bubnování Jacka DeJohnetta je melodicko-rytmickou hudbou samo o sobě. Byla to dokonale vyvážená jazzová fúze, v níž muzikální podstata dotýkající se kořenů kultury naší civilizace měla přednost před improvizační exhibicí, kterou by si DeJohnette, Surman i Harris mohli oprávněně dovolit.

Autor: Vladimír Kouřil, kulturní týdeník A2 23/2009 ze dne 11. 11. 2009 (autor je jazzový publicista)