Účinkující
Vše
  • Všechny
  • 2014
  • 2013
  • 2012
  • 2011
  • 2010
  • 2009
  • 2008
  • 2007
  • 2004
  • 2003
  • 2002
  • 2001
  • 2000
  • 1999
  • 1998
  • 1997
  • 1996
  • 1995
VŠE| A| B| C| D| E| F| G| H| CH| I| J| K| L| M| N| O| P| Q| R| S| T| U| V| W| X| Y| Z

Mike Stern Band with special guest Randy Brecker featuring Dave Weckl & C. M. Doky (USA)


Členové kapely

Randy Brecker (trubka), Chris Minh Doky (kontrabas), Dave Weckl (bicí), Mike Stern (kytara)

Historie/Popis

Kariéra Mike Sterna trvá již tři dekády a jeho diskografie zahrnuje více jak deset eklektických a inovativních nahrávek. Čtyřikrát byl nominován na GRAMMY a má stálé postavení jednoho z předních jazzových a jazzfusion kytaristů a skladatelů své generace. Narodil se v Bostonu v lednu roku 1953, vyrostl ve Washingtonu D.C., do Bostonu se ale vrátil studovat hudbu na Berklee College of Music. Po absolvování školy nastoupil v dvaadvaceti letech do slavné kapely Blood, Sweat and Tears, kde hrál tři roky. Následovalo krátké angažmá ve fusion bandu Billy Cobhama v letech 1979 - 1980. Potom se přestěhoval do New Yorku, kde byl naverbován do kapely Milese Davise, kde hrál klíčovou roli při mistrově slavném návratu v roce 1981 (společně s baskytaristou Marcusem Millerem, bubeníkem Alem Fosterem, perkusistou Minem Cinelu a saxofonistou Billem Evansem). Během tříletého období s Milesem se Stern objevil na třech nahrávkách jazzového mistra - Man with the Horn, Star People a živém albu We Want Miles. V letech 1983 až 1985 hrál na turné s kapelou Word of Mouth Jaca Pastoriuse a do kádru Davisovy kapely se vrátil při jeho druhém turné, které trvalo do konce roku. V roce 1985 také natočil svoje první album jako lídr Neesh pro japonskou Trio label. O rok později měl debut na značce Atlantic s albem Upside Downside, na kterém hráli proslulí kolegové saxofonista David Sanborn, baskytarista Jaco Pastorius, saxofonista Bob Berg, basisté Mark Egan a JeffAndrews, hráč na klávesy Mitch Forman a bubeníci Dave Weckl a Steve Jordan. Další dva roky byl Mike Stern členem nadupaného kvintetu Michaela Breckera, který se objevil na albu Don't Try This At Home. V létě roku 1986 hrál Stern s Davidem Sanbornem a později v elektrické verzi Steps Ahead s Mikem Mainierim na midi vibes, Michaelem Breckerem hrajícím naEWI, Darrylem Jonesem na baskytaru a Stevem Smithem na bicí. Díky slibnému debutu si Stern vysloužil druhé album na Atlanticu Time In Place (1988). Následovala alba Jigsaw (1989) a Odds Or Evens (1991), obě obratně předvádějí legendární kytarovou obratnost a muzikálnost. Během tohoto období zformoval Stern také pro turné kapelu, ve které hráli saxofonista Bob Berg, bubeník Dennis Chambers a basista Lincoln Goines. Hráli spolu od roku 1989 do 1992, kdy Stern potkal Michaela a Randy Breckera ve znovu sestaveném Brecker Brothers Bandu, výsledkem spolupráce bylo album Return of theBrecker Brothers, realizované v roce 1992. Důležitá byla také spolupráce s muzikanty s výborným kreditem, s tenorsaxofonistou Joe Hendersonem a živá nahrávka 4 Generations of Miles, kde se potkal s dalšími absolventy jazzové uvniverzity Milese Davise - Georgem Colemanem (tenorsaxofon), Jimmy Cobbem (bicí) a Ronem Carterem (kontrabas). V devadesátých letech dokázal plodnost a kriticky úspěšné období. Jeho uznávané album Standards (And Other Songs), realizované v roce 1993, mu získalo ocenění nejlepší kytarista roku čtenářů i kritiků časopisu Guitar Player. Následovala další úspěšná alba - Is What It Is (1994) a Between The Lines (1996) - obě získala nominace na Grammy. V roce 1997 natočil Give And Take s basistou Johnem Patituccim, bubeníkem Jackem DeJohnettem, perkusistou Donem Aliasem a specialními hosty Michaelem Breckerem a Davidem Sanbornem. Jejich neformální verze skladeb Oleo (Sonny Rollins), Giant Steps (John Coltrane), I Love You (Cole Porter) a Who Knows (Jimi Hendrix) pomohly Sternovi získat cenu Orvilla W. Gibsona pro nejlepšího kytaristu roku. Jeho devátým opusem pro Atlantic se stal šestistrunný summit s kolegy Billem Frisellem a Johnem Scofieldem nazvaný Play. Jeho realizace Voices (2001) byla jeho prvním vpádem do vokální hudby a stala se další Grammy nominací. Po patnácti letech u společnosti Atlantic přešel k firmě ESC, kde v roce 2004 realizoval album These Times, eklekticky vybírající od všeho něco, obsahující hostujícího basistu Richard Bonu, saxofonistu Kenny Garretta a banjistu Belu Flecka. Prospolečnost Heads Up realizoval Mike Stern své poslední album Who Let the Cats Out? Bez ohledu na to, kdo pustil kočky ven, jsou kočky opravdu přítomny na nahrávce, kromě nich tu můžete slyšet i Richarda Bonu (zpívá ve dvou skladbách), Anthony Jacksona, Meshell Ndegeocella, Chris Minh Dokyho, VictoraWootena, trumpetistu Roye Hargrova, saxofonistu Boba Franceschini a Boba Malacha, bubeníka Dave Weckla a Kim Thompsona, na harmoniku hraje Gregoire Maret, producentem nahrávky a klávesákem je Jim Beard.Přes tři dekády tvoří Randy Brecker zvuk jazzu, R & B a rocku. Jeho trubka a křídlovka ozdobily koncerty a stovky alb širokého okruhu umělců jako třeba James Taylor, Bruce Springsteen, Chaka Khan, George Benson a Parliament-Funkadelics, Frank Sinatra, Steely Dan, David Sanborn, Horace Silver, Jaco Pastorius a Frank Zappa. Narodil se v roce 1945 ve Philadelphii otci pianistovi.  Randy trávil letní čas v kampových kapelách, kde získal svoje první zkušenosti s ansámblovým hraním. Začínal hraním R & B a funku v místních barových kapelách, ale v té době už měl uši pro hard bop. „Poslouchal jsem Sonny Rollinse, Lee Morgana, Milesovy Quintety, Art Blakeyho, Horace Silvera, kapelu Clifforda Browna/Maxe Roache." Po střední škole navštěvoval Randy Indiana University, kde po vítězství na Notre Dame Jazz festivalu 1965 byl univerzitní IU Jazz Band oceněn tříměsíčním turné po Středním východě a Asii. V roce 1966 se Brecker přestěhoval do New York City. Jeho první kšefty po příjezdu byly v Clark Terry's Big Bandu, v Thad Jones/Mel Lewis Jazz Orchestra a Duke Pearson Big Bandu, se kterým natočil dvě alba. Randy také začal se svým vpádem do oblasti jazzrocku spoluprací s Blood, Sweat and Tears. Hrál s nimi rok, i na jejich inovativním debutovém albu z roku 1968 Child is Father to the Man, na kterém měl lví podíl Al Kooper. Potom ale kapelu opustil a šel si zahrát do Quintetu Horace Silvera. V roce 1968 natočil Randy svoje první vlastní album Score, na kterém hrál také devatenáctiletý tenorsaxofonista Michael Brecker. Po ukončení angažmá u Horace Silvera Randy spojil síly s Art Blakey's Jazz Messengers ještě před tím, než s bratrem Michaelem, Barry Rogersem, Billy Cobhamem a Johnem Abercrombiem zformovali klíčovou fusion kapelu Dreams. Dřív než se v roce 1971 rozpadli natočili dvě bouřlivě oslavovaná alba Dreams a Imagine My Surprise (dnes vyhledávané sběratelské kousky) pro Columbia Records. V roce 1972 se Randy vrátil zpátky k Horace Silverovi, kde společně s bratrem vytvořili frontlajnu Horacova Quintetu. Od teď se stali dvěma nejžádanějšími studiovými hudebníky. Po natočení nyní už klasického alba In Pursuit of the 27thMan (Blue Note) s Horacem Randy odešel, aby se potkal s další vlivnou jazzrockovou kapelou vedenou starým přítelem Larry Coryellem. Výsledkem spolupráce je album Larry Coryelland The 11th House. V roce 1974 oba bratři začali hrát v Cobhamově kapele Spectrum, se kterou natočili několik alb a v roce 1975 už byli připravení zformovat svůj vlastní band. The Brecker Brothers se stali kapelou nesmírného vlivu a dopadu. Byli vítáni popovými i jazzovými kritiky stejně, tak i jejich první album, The Brecker Brothers (Arista), které Randy produkoval, napsal a zaranžoval, bylo nominováno na čtyři Grammy. The Brecker Brothers natočili celkem šest alb, včetně stále populárního Heavy Metal Be-Bop a, nasbírali sedm nominací na Grammy v letech 1975 až 1981. V roce 1978 Randy a Michael hráli týden v New Yorku s Frankem Zappou, výsledek spolupráce je na žádaném albu Zappa in NY. Koncem sedmdesátých let natáčel Randy poslední projekt Charlese MinguseMe Myself and Eye. Randy hraje s nejrůznějšími inkarnacemi Mingusových Dynastií, Big Bandů a Epitaphs až dodneška. V letech 1977-1987 bratři Breckrové vlastnili a provozovali jazz klub na Sedmé avenue na downtownu Manhattanu. Klub s každodením nočním provozem se stal domovem mnoha důležitých bandů mnoha stylů. Po rozštěpení Brecker Brothers v roce 1982 Randy natáčel a rozsáhle koncertoval s Jaco Pastoriusem, natočil slavné album Word of Mouth, živák z koncertu v Japonsku. V roce 1986 Randy produkoval, komponoval a aranžoval svoje první akustické album In the Idiom pro Denon Records s Joe Hendersonem, Davem Kikoskim, Ronem Carterem a Alem Fosterem. V roce 1988 Randy natočil ve slavném jazzovém klubu v New Yorku album Live At Sweet Basil pro Sonet Records s kolegy Bobem Bergem, Joey Baronem, Dave Kikoskim a Dieter Ilgem. V průběhu osmdesátých let byl Randy několikrát na túrách v Severní Americe a v Evropě jako lídr s vlastními soubory a také s bandem Stanley Clarke's Jazz Explosion. V roce 1989 účinkoval na vyprodaném víkendu v Albert Hall v Londýně s Ericem Claptonem. V roce 1990 začal Randy túrou s Mingus Dynasty/Epitaph. Také natočil a koprodukoval svoje třetí album Toe To Toe (MCA). Přesně deset let po rozpadu kapely (1992) se Randy a Michael společnou silou pustili do předem avízovaného vlastního reunion bandu včetně úspěšného celosvětového turné a třemi nominacemi ozdobené GRP nahrávky The Return of the Brecker Brothers. Na podzim 1994 Brecker Brothers realizovali album Out of the Loop (dvě Grammy), následovala túra v roce 1995 napříč U.S.A. a Evropou. Další sólové album po šesti letech začal natáčet s kapelou muzikantů z různých částí světa. Vedle dávného přítele Davida Sanborna a kytaristy Adama Rogerse z Lost Tribe brazilská zpěvačka Maucha Adnet, basista Bakithi Kumalo a další. Randy nabídnul svoji impresi brazilské hudby mixovanou s trochou latin music, world music, funku a jazzu. Into the Sun (1996) bylo poprvé realizováno v Japonsku na značce Pony Canyon. Randy za ně získal svoji první Grammy coby sólista (1998) za Best Contemporary Jazz Performance. Live koncert s repertoárem z alba natočila japonská televizní stanice NHK. V létě toho roku byl Randy na túře s Joe Hendersonem a rok končil na turné s Mingus Big Bandem napříč U.S. a Jižní Afrikou a s Carnegie Hall Jazz Bandem v Evropě. Rok 1998 začal Randyho účastí na turné Billy Cobhama jako specialního hosta v U.K. V létě se objevil na několika koncertech obnovené kapely Larry Coryella 11th House, jako special guest hrál také s Vanguard Jazz Orchestra. Později během roku si zahrál s Art of Blakey Bandem spolu s Benny Golsonem a Curtisem Fullerem. Do nového tisíciletí podepsal Randy smlouvu s ESC Records a jeho první nahrávka pro tuto značku byla kontraverzní Hangin' in the City, která sedobře prodávala v Evropě a v Japonsku a umožnila Randymu více pravidelně koncertovat kolem zeměkoule s vlastní kapelou. V létě se podílel na turné po U.S. organizovaném produkcí Newportského jazzového festivalu - Jazz Millennium Celebration tour. V létě natočil CD a uskutečnil turné se Superbandem sestaveným časopisem Jazz Times pro Concord. Vedle Randyho na něm hráli saxofonista Bob Berg, varhaník Joey DeFrancesco a bubeník Dennis Chambers. Třikrát byl součástí putovního Concord/Fujitsu Jazz Festivalu po Japonsku, s Art of Blakey Bandem, s Ray Brown Triem a s Michael Brecker Quartetem hrál jako special guest. Kromě toho byl častým hostem v Rusku, kde hrál s Quartetem Igora Butmana. Další album pro ESC, 34th N Lex, natočené v dubnu 2003, získalo výborné kritiky. Obsahuje jedenáct nových Breckerových skladeb a aranžmá. Hraje na něm Dream Horn Section ve složení David Sanborn as, Michael Brecker ts, Ronnie Cuber bars, Fred Wesley tb spolu s Randyho regulérní kapelou a také jeho ženou, italskou tenorsaxofonistkou Adou Rovatti. V květnu 2003 je na turné v Evropě se svým quintetem a propaguje svoje CD, v létě se vrací do Evropy, tentokrát s Randy Brecker/Bill Evans Soulbop Bandem. Léto 2003 kulminuje vystoupením speciální atrakce na Mt. Fuji Jazz Festivalu v Japonsku - Brecker Brothers Reunited. Randy Brecker pokračuje s ovlivňováním a inspirací mladých hudebníků a během let se stává konstatně požadovanou perzonou pro účinkování na univerzitách po celém světě.Posledních dvacet let si Dave Weckl mezi svými fanoušky a vrstevníky udržuje reputaci jednoho z nejlepších současných hudebníků na světové scéně. Narodil se 8. 1. 1960 v St. Louis ve státě Missouri matce, která milovala hudbu a otci jehož hobby bylo hrát na piano. Bubnovat začal Dave v osmi letech. Již během středoškolských studií obdržel řadu ocenění od NAJE (National Association of Jazz Educators) za své vyjímečné muzikantské schopnosti.V šestnácti začal hrát profesionálně s místními pop a jazzovými kapelami. V devatenácti se přestěhoval na východní pobřeží, aby taky studoval hudbu na University of Bridgeport v Connecticutu. Mezitím hrál na klubové scéně v New York City s kapelou Nite Sprite, Dave začal získávat uznání od zavedených studiových muzikantů Steve Kahna, Michaela Breckera a hlavně bubeníka Petera Erskinea. On také doporučil Davea k jeho prvnímu velkému gigu, kdy začal hrát s kapelou nazvanou French Toast, předkapelou bandu klavíristy Michela Camilo. Basista z této kapely doporučil Davea k prestižnímu turné se znovu spolu hrajícím duem Simon & Garfunkel v roce 1983. Od té doby začal být Dave často zván na natáčení rozhlasových a TV jinglů, sound track sesions, a nahrávání se špičkovými hudebníky a zpěváky jako George Benson, Peabo Bryson, Diana Ross a Robert Plant.  V roce 1985 Michael Brecker navrhnul Chicku Coreovi, aby tohoto mladého hudebníka, Dave Weckla, vyzkoušel ve svém nově zformovaném Elektric Bandu. To byl začátek sedmiletého vztahu se dvěma paralelními Coreovými kapelami Elektric Bandem a Akoustic Bandem, s devíti vyprodukovanými nahrávkami (jednou Grammy) a třemi videy. V Elektric Bandu předvedl Dave nápadité bubnování a inovativní užití kombinace elektrických a akustických bicích, to mu přineslo celosvětové uznání. The Elektric Band po desetileté pauze natočil nové album nazvané To the Stars a v roce 2005 uskutečnil světové turné. Jako sólový umělec natočil Dave Weckl do dnešního dne deset vlastních nahrávek. Masterplan, Heads Up a Hardwired na GRP/MCA Records, a nedávno s Dave Weckl Bandem - Perpetual Motion, Transition, The Zone, Synergy, Rhythm of The Soul, a živou nahrávku nazvanou The Dave Weckl Band, LIVE (and very plugged in) a Multiplicity, vše na Stretch/Concord Records. Jeho vlastní kapela ho v posledních letech velmi zaměstnává, ale stačí si ještě vychutnat, jako spoluhráč, spolupráci s výtečným kytaristou Mike Sternem a s legendou kláves Chickem Coreou. Pokud Weckl zrovna není někde na cestách, plně ho zaměstnávají různá nahrávací sessions v okolí jeho bydliště v Los Angeles, CA. Vedle kariéry plně vytíženého hrajícího hudebníka je pro Weckla důležitá pedagogická činnost, řídí mnoho nejen bubenických seminářů, klinik a tříd na celém světě. Jeho cílem je inspirovat mladé a nejen je, aby chtěli hrát hudbu a nemusí to být jenom na bicí.Na trhu je několik instruktážních bubenických DVD, starší ale stále populární na DCI/Warner Bros. Music a poslední tři DVD a kniha A Natural Evolution a má také virtuální bubenickou školu na www.virtualdrummerschool.com. Chris Minh Doky patří k nejtalentovanějším basistům v současné hudbě. Tento umělec žijící v New Yorku je považován za jednoho z mistrů kontrabasu, široce uznávaný pro svůj vášnivý přednes a mimořádný technický dar. Doky v sobě nese zřetelnou dánskou kontrabasovou tradici - kontrabasu jako sólového nástroje. S hudebními kořeny odvozenými z jeho lásky ke groovům amerického východního pobřeží a ze skandinávské lyrické tradice Doky rozvinul zřetelný zvuk a vytvořil svůj vlastní unikátní styl. Dokyho ojedinělá schopnost hrát s úměrnou kreativitou a dynamikou jako sólista nebo jako spoluhráč ho přivedla na seznam Top Ten Bassists v Reader’s Pollu a zajistila mu ocenění Artist of the Year stejně jako platinou oceněný prodej. Souběžně vede svoji vlastní kapelu a hraje s některými z nejvýznamnějších jazzových umělců současnosti. Byl základní částí Quintetu Michaela Breckera od roku 2001, aktuálně také hraje na turné s Mike Stern Band. V průběhu let Doky realizoval sedm sólových alb, což zahrnuje vysoce chválený projekt Cinematique nebo elektronickojazzové The Nomad Diaries. Kromě toho společně s bratrem vedl nahrávání dvou alb. Doky se také objevuje na bezpočtu nahrávek jako sideman. Pro svou hudební inteligenci je stále více žádán při natáčení soundtracků a produkování projektů jazzových a popových umělců. Narodil se v hudební rodině v Kodani v roce 1969 vietnamskému otci a dánské matce. Motivován a vzděláván otcem začal hrát v šesti letech na piano. Získal několik ocenění v lokálních klavírních soutěžích. V době studií na střední škole změnil svoji hudební víru a přešel na baskytaru. Jako vášnivý fanoušek kapel typu Earth, Wind & Fire, hrál jako teenager v různých funkových kapelách. Ale album Milese Davise My Funny Valentine ho v šestnácti přivedlo k jazzové tradici. O rok později změnil svůj hlavní nástroj na kontrabas.Zanedlouho se stal vyhledávaným basistou v jazzových klubech kolem Kodaně. Po studíích na střední škole, v osmnácti letech, opustil domov plný odhodlání prozkumat jazzovou tradici z první ruky. Přestěhoval se do New Yorku a začal tady pracovat při studiích a hrát po klubech na Manhattanu s dalším mladým nastupujícím muzikantem, pianistou Joey Calderazzem, se kterým se později znovu setkal v bandu legendárního saxofonisty Michela Breckera. Brzy se stal nejen excelentním sidemanem, ale také invenčním sólistou. Angažmá v kapele Mike Sterna v roce 1991 bylo pro talentovaného basistu Dokyho velkým zlomem. Od roku 1992 už byl pevně zavedený na mezinárodní jazzové scéně s reputací jednoho ze špičkových newyorkských basistů. Hrál s mnoha hudebníky, kterým se předtím obdivoval z nahrávek -David Sanborn, Ryuichi Sakamoto, Michele Camilo, Trilok Gurtu nebo Bireli Lagrene. V roce 1994 Doky spojil síly se svým starším bratrem, pianistou Niels Lan Dokym, a zformovali Doky Brothers. Pro label Blue Note kapela realizovala dvě úspěšné nahrávky. Následovalo album Chris Minh Dokyho s názvem Minh pro Blue Note (1998), jeho další sólové album po devíti letech. Získalo široký ohlas mezi kritiky i posluchači a pozvedlo Dokyho mezinárodní sólovou kariéru na novou úroveň. Dokyho práce na albu Minh na něho upozornila dánskou ikonu, popovou a rockovou zpěvačku Sanne Salomonsen, která ho požádala o spolupráci. Doky jí produkoval hit album In a New York Minute (1999), které získalo ocenění za dvakrát platinový prodej a také dánskou hudební cenu. Po úspěchu alba Minh následovalo světové turné a s muzikanty, kteří se ho zúčastnili, doplněni ještě hosty jako John Scofield, Kenny Garrett, a dalšími natočili akustické jazzfunkové Listen Up. Po letech zkoumání funky možností v jazzu cítil Doky, že je čas k návratu ke kořenům. Na albu Cinematique k sobě poskládal několik z nejlepších hudebníků své generace pro triová nahrávací sessions. Doky a jeho mnohaletí přátelé vytvořili intimní a originální nahrávku pohrávající si s Dokyho oblíbenými filmovými a televizními tématy. Na jeho nejnovějším albu CD The Nomad Diaries Doky předvádí výsledek svého dlouhodobého zkoumání elektroniky. Byl inspirován prací umělců jako Massive Attack, Bjork, Nils Petter Molvaer, Talvin Singh a Ryuichi Sakamoto (se kterým Doky před lety hrál a který se také na albu objevuje).