Účinkující
Vše
  • Všechny
  • 2014
  • 2013
  • 2012
  • 2011
  • 2010
  • 2009
  • 2008
  • 2007
  • 2004
  • 2003
  • 2002
  • 2001
  • 2000
  • 1999
  • 1998
  • 1997
  • 1996
  • 1995
VŠE| A| B| C| D| E| F| G| H| CH| I| J| K| L| M| N| O| P| Q| R| S| T| U| V| W| X| Y| Z

Jack DeJohnette & The Ripple Effect (USA/GB/B)


Členové kapely

Marlui Miranda (zpěv), John Surman (saxofony), Jerome Harris (basa), Jack DeJohnette (bicí), Ben Surman (sampling, electronic)

Web

Historie/Popis

Jack De Johnette se narodil v Chicagu 9. srpna 1942. Je považován za jednoho  z největších bubeníků v historii jazzové hudby. Studoval klasický klavír od čtyř do čtrnácti let, ještě před tím, než začal hrát na bicí s vysokoškolským koncertním bandem. Na chicagské Conservatory of Music navštěvoval soukromé lekce klavíru. De Johnettův strýc, Roy L. Wood Sr., který byl jedním z nejpopulárnějších jazzových DJ v jižní části Chicaga a později víceprezidentem National Network of Black Broadcasters, byl Jackovi vzorem, který ho inspiroval k tomu, aby se věnoval se jazzu. Ve svých raných muzikantských letech na chicagské scéně vedl vlastní skupiny a byl stejně žádaný jako klavírista i jako bubeník. Hrál R&B, hard bop, avantgardu a aktivně hrál s experimentátory z AACM v jeho počátcích, například se zakladateli hnutí Muhalem Richardem Abramsem, Roscoe Mitchellem a Josephem Jarmanem. V roce 1966 se přestěhoval do New Yorku, hrál vedle Rashieda Ali v John Coltrane Quintetu a také se saxofonistou Jackie McLeanem. Mezinárodního uznání se mu dostalo spoluprácí s Charles Lloyd Quartetem, jednou z prvních cross-over jazzových skupin, která si získala pozornost i rockového publika (1966-1968). V tomto bandu se také na světové scéně objevuje pianista Keith Jarrett. Slavný titul Forest Flower vyšel i v Československu v jazzové edici gramofonového klubu fy Supraphon. V roce 1968 vstoupil Jack De Johnette do kapely Milese Davise (nahradil tu Tony Williamse) v čase natáčení epochálních alb Bitches Brew a Live Evil, která změnila další vývoj jazzu. Ve své autobiografii Miles Davis řekl: "Jack De Johnette mi hrál tak důmyslné groovy, že jsem přes ně rád hrál." Taky Jarrett brzy následovat De Johnetta do Davisova bandu. V roce 1968 natočil své první album jako lídr pro značku Milestone nazvanou The De Johnette Complex, kde Jack hrál melodiku spolu se svým rádcem Royem Haynesem na bubny. Počátkem sedmdesátých let natočil Have You Heard v Japonsku a dvě alba pro Prestige nazvané Sorcery a Cosmic Chicken. Těchto prvních nahrávacích sessions se spolu s Jackem zúčastnili Gary Peacock, Bennie Maupin, Stanley Cowell, Miroslav Vitous, Eddie Gomez, Al Foster a Peter Warren. Jack začal nahrávat jako lídr pro ECM, (první nahrávku pro tento label je duet Rutya a Daitya z roku 1971), přičemž každá z jeho postupných kapel Directions, New Directions a Special Edition významně přispěla k vývoji jazzu. V kapele New Directions hráli dva výteční hudebníci, kteří s De Johnettem dlouhou dobu spolupracovali: John Abercrombie a Lester Bowie. A kamarád z chicagských dnů Bowie hrál přerušovaně s De Johnettem až do konce svého života. Nejvýrazněji Lester a Jack spolupracovali na duo albu s názvem Zebra, které bylo vydáno jako soundtrack video i CD. Abercrombie pokračoval v práci s De Johnettem v Gateway Triu, spolu s Dave Hollandem. De Johnettova skvělá kapela Special Edition hrála s proměnlivou dechovou sekcí tvořenou hudebníky jako David Murray, Rufus Reid, Howard Johnson, Arthur Blythe, Chico Freeman, Greg Osby, Michael Caine, Lonnie Plaxico, Gary Thomas a John Purcell. De Johnette nahrával jako lídr pro Columbii, Landmark, MCA/GRP a Toshiba/EMI/Blue Note, ale převážná část jeho nahrávek je na etiketě ECM. Kromě toho, že vedl svoje vlastní projekty a kapely, je De Johnette přes dvacet let členem nesmírně populárního Keith Jarrett/Gary Peacock/Jack De Johnette Tria, které je dlouhá léta vyhlašováno odborníky i fandy za nejlepší jazzový soubor světa. Jack De Johnette spolupracoval s nejuznávanějšími nejtvořivějšími  hudebníky jazzové historie. K nejrenomovanějším patří John Coltrane, Miles Davis, Ornette Coleman, Sonny Rollins, Sun Ra, Jackie McLean, Thelonious Monk, Bill Evans, Stan Getz, Keith Jarrett, Chet Baker, George Benson, Stanley Turrentine, Ron Carter, John McLaughlin, Chick Corea, Lee Morgan, Charles Lloyd, Herbie Hancock, Dave Holland, Joe Henderson, Freddie Hubbard, Abbey Lincoln, Betty Carter a Eddie Harris (ten kdysi rozpoznal De Johnette přírodní talent a přesvědčil ho, aby se věnoval bicím). V poslední době spolupracoval s Bobby McFerrinem, Don Byronem, Danilo Perezem a Gonzalo Rubalcabou.

De Johnette úspěšně začleňuje do své hry prvky free jazzu při zachování  R&B groovu. Typické jsou jeho výjimečné zkušenosti v timingu a ve stylovosti v kombinaci s ohromující improvizační vynalézavostí. Jeho tónová paleta je obrovská, De Johnette jí věnuje maximální pozornost. Přestože je technika jeho hry virtuózní, převažuje jeho komplexní muzikálnost, mezi jazzovými bubeníky relativně vzácná. Dokáže hrát velmi subtilně, soupravu bubnů a činelů využívá melodicky, proto je pro jazzové posluchače snadno identifikovatelný. Jack obdržel za svou hudbu mnoho ocenění, v různých anketách zvítězila jeho alba  Album, Album, Special Edition, Audio-Visualscapes, Parallel Realities (s Herbie Hancockem a Patem Methenym) a Earth Walk. V roce 1991 byl Jackovi udělen čestný doktorát hudby od Berkley College of Music v Bostonu. Jedná se o rozsáhlý seznam ocenění za časopisu Down Beat, za ocenění NY Jazz Awards a Jazz Central (na internetu) spolu s celou řadou dalších mezinárodních ocenění.

Marlui Miranda je skladatelka, zpěvačka a sběratelka brazilské domorodé kultury. Narodila se v Fortaleze, hlavním městě severovýchodní Brazílie. Vyrůstala v hlavním městě Brasil, kde absolvovala obor architektury na Univerzitě v Brazílii a v Regency v Santa Marcelina College. V 70. letech se přestěhovala do Rio de Janeira, kde studovala klasickou kytaru s renomovanými učiteli, jako je Turíbio Santos, na konzervatoři pak Villa Lobos. Koncertovala s hudebníky, jako jsou Egberto Gismonti, Milton Nasciment, Jards Macalé a vydala album Olho d'Agua (1979). Její písně natáčel Ney Matogrosso, Sá & Guarabyra a další. Ještě v 70. letech začala zkoumat a studovat hudbu brazilských domorodců. Z Guggenheimovy nadace obdržela stipendium na projekt mapující a uchovávající hudbu brazilského amazonského pralesa. Pracovala jako konzultant při natáčení filmů, natáčela alba v Brazílii i v zahraničí. Od roku 1996 byla Marlui členem skupiny Pau Brasil. V roce 1998 se objevila na albech O Sol de Oslo a The Creeps Oslo spolu s Gilberto Gilem, Bugge Wesseltoftem, Rodolfo Stroeterem a Toninho Ferraguttim. Její album Ihu-Todos os Sons (1995) působilo jako čiré zjevení. Hudební materiál vypůjčený od přírodních národů zpracovala vysoce osobitým způsobem. Marlui Miranda pracuje s indiánskými hudebními hříčkami, které přednáší s hlubokou znalostí originálu. Se zpěvačkou spolupracují špičkoví spoluhráči Gilberto Gil i Uakti, skupina hráčů na perkuse, kterou si v různých obdobích vybírali za partnery Paul Simon, Philip Glass a Stewart Copeland. Album Ihu-Todos os Sons  si v roce 1997 získalo zaslouženou pozornost. Třeba tím, že na něm připomínala nespoutanou Meredith Monk v mlhovině neznámých, minimalistických zvuků. I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda vybočení. Její hlas se chvílemi zvedá  do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě. „Cestovat do indiánských osad  je drahé, potřebujete magnetofony, kamery, někdy si musíte pronajmout letadlo. Abych získala finanční prostředky, uspořádala jsem před svým prvním výjezdem turné jako zpěvačka. A před dalším jsem požádala o grant. V té době probíhaly konflikty mezi Indiány a bílými osadníky. Napětí vyostřovaly spory o půdu, pašování, ilegální lov ryb dynamitem i pirátství – bandité okrádali vědecké výpravy i turisty. Indiáni zjišťovali, že pokud chtějí svá území uchránit, musí bojovat. Měli luky, šípy a také brokovnice. Bílí dřevaři kradli z indiánského území ve státě Rondonia dřevo. Můj první kontakt tedy proběhl ve válečných časech. A to, že jsem se naučila jednu indiánskou písničku v jazyce Surui, mi později zachránilo život. Vydala jsem se na cestu jeepem s řidičem, fotografem a zdravotní sestrou. Cestovali jsme dva dny, řeky jsme překračovali na dřevěných mostech. Nakonec jsme s naším jeepem přece jen uvízli. Auto zůstalo viset na obrovských kořenech, kola se protáčela. A přitom jsme nevěděli, jestli jsme ještě na území kolonistů, anebo u Indiánů. Zatímco ostatní pracovali na autě, zpívala jsem nahlas písničku v jazyce Indiánů Surui, kterou jsem se předtím naučila. V pralese se to rozléhalo hodně daleko. Vydržela jsem to 45 minut. A ti Indiáni nakonec vylezli z houští s luky a šípy. Mluvili rychle a nahlas, pomohli nám vyprostit auto, a všichni do něj naskákali, jeep byl ověšený muži, ženami i dětmi. Ve vesnici jsem musela zpívat pro každého zvlášť. Strávila jsem u nich třicet dní. Sbírali jsme med a šplhali na stromy, trhali jsme to strašně dobré amazonské ovoce. Lovili jsme divoká prasata, která měla velké zuby a byla strašně agresivní. Aby nás nepokousala, museli jsme před nimi vylézt na stromy. Když cestujete podél řeky, v noci vidíte všude svítit oči šelem. Často jsem se koupala v řece, v níž plavaly piranhy. Celá hejna, ale nikdy mě žádná nekousla. Musíte jednat chytře, jako indiánské děti. Ty se seběhnou a dělají takový rámus, že všechny ryby utečou. Koupat se v pralese sám, to udělá jen idiot. V řece se také musíte šourat a ne zvysoka našlapovat, abyste nešlápli na rybu s jedovatým ostnem. Je dobré vědět, kde žijí električtí úhoři. A v noci, když spíte na lodi, slyšíte takové strašně úporné chroustání. To je ryba, která ožírá z lodi nátěr. Nad hladinou se rozléhá symfonie komárů, která zní jako Stockhausen“.                                                 

Na počátku kariéry působil  John Surman v řadě kapel různorodě zaměřených lídrů. S Mikem Westbrookem hráli prokomponovanou avantgardu, blues s Alexisem Kornerem, hard bop s oktetem Ronnie Scotta, mainstream s Humphrey Lyttletonem. Hrál v jihoafrickou hudbou ovlivněném Brotherhood of Breath a jazzrock s Johnem McLaughlinem. Během této periody pozapomenul na trvání vzájemné vazby se skladatelem Johnem Warrenem, s pianistou Johnem Taylorem a basistou Dave Hollandem, se kterými spoluvedl vzrušující trio zachycené na svém prvním albu John Surman (Deram). Surman také vedl vlastní Octet (1968) a hrál v big bandu vedeném Mike Gibbsem, ale předělem v jeho mezinárodní kariéře byla formace The Trio (1969). Toto hudebně nesmírně vitální spojení s Američany Barre Phillipsem (basa) a Stu Martinem (bicí) se stalo jedním z nejzaměstnanějších na evropských pódiích. Surman si také vylepšil mezinárodní reputaci vítězstvím (s Karin Krog) v European Down Beat v sekci kapela roku, po turné po Japonsku (1970). V polovině 70. let Surman vyprodukoval pár důležitých alb. Sólo projekt Westering Home a Morning Glory natočené s Terjem Rypdalem, Johnem Marshallem, Chrisem Laurencem, Malcolmem Griffithsem a Johnem Taylorem. Trio SOS s Alanem Skidmorem a Mikem Osbornem přišlo s dalším důležitým převratným projektem, ve kterém zkombinovali možnosti elektroniky s dynamickým sólováním tří špičkových saxofonistů. V roce 1978 natočil dvě nahrávky v duu, jedno se Stanem Traceym Sonatinas a druhé s norskou zpěvačkou Karin Krog Cloudline Blue. K tomu jako doplněk byl na turné a také nahrával s kvartetem basisty Miroslava Vitouše (do 1982). Debutové sólové album Upon Reflection natočil pro ECM Records (1979). Byla tím zahájena úspěšná spolupráce se společností Manfreda Eichera, která pokračuje dodnes a zahrnuje řadu sólových nahrávek, třeba Such Winters Of Memory s Karin Krog a bubeníkem Pierre Favrem a také, podle Down Beatu pětihvězdičkové, album The Amazing Adventures Of Simon Simon s Jack De Johnettem. V průběhu 80. a 90. let John podporoval upřednostnění vysoce impresivních výsledků práce. Jako instrumentalista hrál v duu s De Johnettem, Albertem Mangelsdorffem, Karin Krog, Barre Phillipsem, Johnem Taylorem a také v řadě otevřených formací s hudebníky na jeho úrovni jako Kenny Wheeler, Dave Holland, Elvin Jones a John Christensen. K tomu se ještě účastnil turné a natáčení s kvartety Paula Bleye, Billa Frisella a Paula Motiana. John Surman se v běhu času také zúčastnil několika turné se špičkovým Gil Evans Orchestra – byl členem bandu, který účinkoval a natáčel živě v Perugii se Stingem. Také byl členem kapel, které se účastnili důležitých koncertů, třeba s Van Morrisonem a John McLaughlinem. Duo s Karin Krog zůstávalo vždy důležitou částí jeho aktivit a jeho možnosti  byly rozšířeny o sbor mixovaných hlasů. V Británii byl dvakrát na turné s Contemporary Music Network, jednou s desetičlenným Brass Project a později v duu s Jack De Johnettem. Jako komponista pokračoval Surman v psaní prací pro balet, resp. současný tanec, pro Carolyn Carlson a další taneční společnosti v Evropě. Napsal svůj slavný titul Private City pro Sadlers Wells Royal Ballet s choreografkou Susan Crow, hudba je zachycena na albu ECM pod stejným jménem. Jeho kompozice dostaly prostor na Glasgow Jazz Festivalu (1989), vyprodukoval nové skladby pro duo Surman/Krog a sbor a zreformoval Brass Project. Tato skupina zahrála na North Sea Festivalu a na festivalech v Portugalsku, Francii, Německu a v Británii. Díky pověření Camden Jazz Festivalu duo Surman/De Johnette zkomponovalo novou hudbu pro duo a Balanescu Quartet (1990). John také psal hudbu pro divadlo a televizi, jeho hudba byla interpretována rozhlasovými big bandy v Německu a ve Skandinávii. V prosinci 1993 se konala premiéra jeho nové svity objednané pro Oslo Radio Symphony Orchestra and Quartet. K oslavě padesátin (1994) byl Surman pověřen Bath Festivalem, BBC Radio 3, Arts Councilem a South West Arts vytvořením nové hudby pro různá seskupení od sóla přes Brass Project, Nordic Quartet s Karin Krog, po Terje Rypdala a Vigliek Storaas. Další pověření získal John Surman v roce 1996 od festivalu v Salisbury. Surman se vrátil ke své dlouholeté fascinaci chorální hudbou. Vytvořil Proverbs and Songs, rozsáhlou práci pro sólový saxofon, varhany (John Taylor) a  osmdesátičlenný  Salisbury Festival Chorus, řízený Howardem Moodym. Premiéra byla v Salisburské katedrále. Koncert vyšel na ECM. Toto album bylo oceněno Mercury Prize jako album roku 1998. Tato kompozice se stala populární a byla provedena mnohokrát a v řadě zemí. V roce 1998 se uskutečnila premiéra nové komorní orchestrální verze oslavované Surmanovy sólo nahrávky The Road to St. Ives. Nastudováním byl pověřena Bournemouth Sinfonietta, New music for saxophone and string quintet, (lídr Chris Laurence), dílo bylo poprvé provedeno na festivalu v Bathu v roce 1998.

Vedle stále se rozšiřujících horizontů Surmana skladatele ale pokračuje ve svých unikátních sólových performancích různě po světě, i v Aldisu na JG2T v sobotu 25. října 1997. Odráží se v nich speciální směs akustické a elektronické hudby, východiskem jsou mu nahrávky The Road To St Ives, A Biography of the Reverend Absalom Dawe a Private City, které je Johnovým nejprodávanějším albem. V duu s Johnem Taylorem byly koncem roku 1997 na turné v Číně a pokračovali po Evropě. V duu hraje dál i s Karin Krog s pomocí elektroniky a kláves (Bluesand). Průběžně hraje i se svým kvartetem (s Johnem Taylorem, Chrisem Laurencem a Johnem Marshallem), který zůstává výraznou malou evropskou kapelou. Během 90. let nahrává sólo alba s Brass Projectem, s English Quartet a s Nordic Quartetem, dvě alba s Paulem Bleyem, Gary Peacockem a Tony Oxleym a na albu Thimar s hráčem na oud Anouahem Brahemem a basistou Davem Hollandem. Kromě psaní hudby pro filmy pracuje od roku 2000 výrazně v duu s Jack De Johnettem na ECM, vycházejí dvě alba, Invisible Nature natočené živě v Tampere a v Berlíně a Free and Equal, na kterém se duo potkává s desetičlenným komorním ansámblem London Brass v londýnské Queen Elizabeth Hall. Jeho motet Under the Shadow byl proveden poprvé vokálním kvartetem Red Byrd a odvysílán stanicí BBC Radio 3 v prosinci 2002. V dalších letech Surman spolupracoval se Sarum Chamber Orchestra ze Salisbury. Tady se konaly premiéry jeho nových skladeb In All Weathers a skladba Ultimate Voyage napsaná pro saxofon, piano a orchestr. John Surman je častým vítězem různých anket – v roce 1989 obdržel Bird Award na North Sea Jazz Festivalu a Wire Award v Británii. Také obdržel čestný doktorát za hudbu na Plymouth University (1997) a stanice BBC ho zvolila Hudebníkem roku 2002. Surmanova hluboká láska k jazzové tradici je důležitým stavebním prvkem jeho hudby, která je stejně ovlivněna melodickými kvalitami chorální hudby i anglické lidové hudby. Důležitým prvkem je překvapení, jednoduché opakované melodie, bohaté orchestrální struktury a intenzivní improvizace.

S bubeníkem Jackem De Johnettem hráváte už hodně dlouho. Jak vzpomínáte na první setkání s ním? 

Jack hrál kdysi v triu s Billem Evansem v londýnském klubu Ronnie Scotts. Po odpoledních se rád stýkal s různými místními muzikanty a jamoval s nimi. Když jsem o tom slyšel, sebral jsem saxík a běžel do klubu. Tam jsme si padli do noty a stali se přáteli na celý život. A co víc, můj syn se oženil s jeho nejstarší dcerou, takže teď jsme i rodina!

Fenomén míchání žánrů a kultur, jak se projevuje v takzvané world music, pro vás není ničím překvapivým. 

Ano, když se podíváte zpátky do New Orleans, je to vlastně něco velice podobného. Takže jazz je pro mě vlastně taky world music. Mám tím na mysli způsob, jakým jazz vznikl. Podívejte se na ty kořeny – pohřební i svatební kapely, španělské a jihoamerické vlivy, všechny tyhle věci. Ze začátku to byla skutečně všehochuť. Dneska se k podobným směsicím okruhem vracíme a já se tomu nijak nepodivuji, protože veškeré tyto vlivy jsem v jazzu slyšel už dávno. Když jsem jako teenager začal s jazzem, poslouchal jsem vlastně tradici, New Orleans, takže vím, o čem mluvím“.

Kytarista a basista Jerome Harris se proslavil hlavně svou spoluprácí se Sonny Rollinsem a dalším účinkováním v kapelách vedených bubeníkem Bobby Previtem a trombonistou Rayem Andersonem. Harris byl již schopným hudebníkem, když přišel na Harvard se záměrem stát se psychiatrem. V průběhu studií se stal známým jako kampusový kytarista hrající v nejrůznějších bandech, od R&B k free jazzu, včetně fusion bandu s kolegou studentem, bubeníkem Akirou Tanou. Po promoci se Harris rozhodl soustředit svoji pozornost na hudbu na plný úvazek. Na nahrávkách se začal objevovat v průběhu konce sedmdesátých let, třeba na živé nahrávce Sonny Rollinse Don’t Stop the Carnival (Milestone, 1978), kde tvoří rytmiku s Tonny Williamsem. Jako doplněk spolupráce s Rollinsem v průběhu osmdesátých let spolupracuje Harris s Oliverem Lakem, Billem Frisellem a dalšími muzikanty. V druhé polovině dekády také hrál s Bobem  Mosesem a Marty Ehrlichem, zatímco mnoho jeho spoluprácí v devadesátých letech bylo s Bobby Previtem a Rayem Andersonem. Harris se zúčastnil mezinárodních turné s různými kapelami včetně japonského s Rollinsem, středovýchodního a indického s Jay Hoggardem, afrického s Oliverem Lakem a amerického s Previtem. Pracoval s dalším renomovanými hudebníky – Donem Byronem, Nedem Rothembergem, Markem Heliasem, Pheeroanem AkLaffem a Kenny Wernerem. Jako doplněk k práci sidemana vedl  Jerome Harris několik vlastních natáčecích sessions zahrnujících Algorithms (Minor Music, 1986),Hidden in Plain View (New World, 1995) a Rendezvous (Stereophile, 1999). V roce 1999 hrál Harris také důležitou roli na červencovém koncertě v New York City, který byl poctou Joni Mitchell, nejen na něm hrál, ale také připravil řadu transkripcí a aranžmá. 

Ben Surman je zvukový inženýr, remixer a producent s mnohaletými zkušenostmi v jazzové a elektronické oblasti. Je spoluautorem a poducentem filmové hudby, scénické hudby a hudby pro současný tanec. Pracoval s hudebníky jako jsou John Scofield, Christian McBride, Danilo Perez, Bruce Hornsby, Ravi Coltrane, Bill Frisell, John Patitucci, Sibongile Khumalo a Geoffrey Keezer a také s legendami Jimem Hallem, Hermeto Pascoalem, Andrew Hillem a Billy Cobhamem.