Účinkující
Vše
  • Všechny
  • 2014
  • 2013
  • 2012
  • 2011
  • 2010
  • 2009
  • 2008
  • 2007
  • 2004
  • 2003
  • 2002
  • 2001
  • 2000
  • 1999
  • 1998
  • 1997
  • 1996
  • 1995
VŠE| A| B| C| D| E| F| G| H| CH| I| J| K| L| M| N| O| P| Q| R| S| T| U| V| W| X| Y| Z

Walter Noris

Fotografie není k dispozici

Na Jazz Goes to Town zahrál s kapelou

Web

Historie/Popis

Walter Norris - pochází z města Little Rock v americkém státě Arkansas, kde se narodil roku 1931. Jako čtyřletý se  také u varhaníka a sbormistra v jednom z tamních kostelů začal učit hrát na klavír. Na klasický repertoár, k němuž ho tento pedagog vedl, se Walter koncentroval  až do svých třinácti i když boogie-woogie se mu podařilo „objevit a za jediný den technicky zvládnout“ o plných pět roků dřív. Po jedenadvaceti měsících vojenské prezenční služby v poválečném Japonsku se vrátil do USA. Svoje první angažmá získal u houstonského saxofonisty Jimmyho Forda. Z Texasu odešel  ve třiapadesátém do Las Vegas, kde debutoval jako kapelník vlastního tria. Odtud se pak přemístil do Los Angeles. V půli 50. let se stal jedním z nejvyhledávanějších sidemanů, jehož ke spolupráci zvali Zoot Sims, Teddy Edwards, Stan Getz, i kvinteto Shortyho Rodgerse s Billem Holmanem. Brzy se začal objevovat rovněž na deskách – především ve formacích, jež vedli Jack Sheldon, Frank Rosolino, Herb Geller či Ornette Coleman. Jeho pianistou Norris byl hned na první z nahrávek, které tento saxofonový novátor natočil jako leader a pro něhož dlouho zůstává jediným z mála klávesových hráčů, kteří se u Ornetta vůbec  vyskytovali. V roce 1960 Walterovi nabídli post hudebního ředitele newyorského Playboy Clubu. Místo přijal už pro blízkost slavné Manhattan Music School, na níž pak po dalších pět let souběžně pokračoval ve studiu hudby. Od čtyřiasedmdesátého působil ve velkokapelové fromaci Thada Jonese s Melem Lewisem. Setrval v ní dvě sezóny a potkal se tu se svým později velmi frekventovaným spoluhráčem z Čech-kontrabasistou Jiřím „George“ Mrázem a s ním se pak vyskytoval na mnohých nahrávkách jak v duu, combech či s velkoorchestrálními sestavami. Po zmíněných  dvou letech u Thad Jones - Mel Lewis Bandu odešel  Walter v šestasedmdesátém do Skandinávie. Tam sedm měsíců hrál s Redem Mitchellem a skupinami  Dextera Gordona či Reda Rodneyho. Pak se vrátil do New Yorku, aby nakrátko zakotvil u Charlese Minguse. V roce 1977 ho zlákala nabídka stanice Sender Freies Berlin, kterou údajně přijal proto, že její rozhlasový  big band pracoval s novými křídly hamburského Steinwaye. V tehdejším Západním Berlíně nakonec zůstal, a to jako profesor tamní  Hochschule für Musik. Na ní teď vždycky půl roku přednáší, zatímco zbývající čas může trávit na amerických turné. Díky nim se taky před šesti lety stal jedním  z exklusivních umělců kalifornské značky Concord. Pro ni, jako svůj první kompakt, pořídil záznam sólového koncertu v prestižní  berkeleyské  Maybeck Recital Hall.  Kritik Leonard Feather se nerozpakoval označit tento CD za „pianisticky jistojistě jednu z nejnepřekonatelnějších nahrávek nového desetiletí“. Potom následovala další alba: triové „Lush Life“ z jedenadevadesátého, téhož roku ještě kvartetní „Sunburst“, na němž se k rytmice jako tenorsaxofonista připojil i legendární Joe Henderson. O dvě léta později opět  triovka „Love Every Moment“, nad jejímiž neočekávanými harmonicko-melodickýmu zvraty se rozplýval zase recenzent odborného časopisu Cadence. A loni duové „Hues of Blues“, na němž je mu partnerem náš Jiří „George“ Mraz. Renomovaný teoretik Zan Stewart, který o desítce jejích snímků napsal, že „jsou tím vůbec nejosobitějším, co kdy spolu tito dva zázrační muzikanti nahráli“, našel u obou „virtuozitu i neuvěřitelnou  invenci“, a pokud šlo o Norrise, „jedinečný styl, v něnž se bop a cool prolínají s free, do něhož jako by promlouvali jazzoví velikáni, jimž se pianista obdivuje –tj. Art Tatum, Bud Powel nebo Charlie Parker a nároveň s nimi i Chopin, Debussy a Bartók