Archie Shepp
Na Jazz Goes to Town zahrál s kapelou
Web
Historie/Popis
Archie Shepp, rodák z Fort Lauderdale na Floridě, býval obávaným buřičem a radikálem. V 60. letech byl nejvýmluvnějším a nejradikálnějším členem free generation a také publikovaným autorem divadelních her, ochotným štědře řečnit i na nahrávkách. Cítil jednoznačnou podobu sociálního bezpráví - hněvu a vzteku. Jeho tenorsaxofonová sóla byla drásavá, pronikavá a nepoddajná, hraná s temperamentem a silou. V 70. letech se Shepp přiklonil ke stylu R & B vycházejímu ze swingového základu, v další dekádě už ve své hudbě míchal bebob, balady a blues s ukázkami trochy zlobení a ohně z nejrannějších let. Dnes je oduševnělým atavistou a hloubavým přemýšlivým veteránem. Shepp studoval dramatickou literaturu v Goddard College, akademickou hodnost přijal v roce 1959. Původně se živil hraním na altsaxofon v tanečních orchestrech a hledal práci v divadlech v New Yorku, ale pak přešel na tenorsaxofon a hrál v celé řadě nejslavnějších freejazzových kapel. Svou hrou a později i oduševnělým zpěvem oslnil posluchače na celém světě. Archie Shepp spolupracoval s Johnem Coltranem a Yusefem Lateefem, ale kromě nich také s bezpočtem dalších slavných jazzmanů. Doporučení a ocenění jeho uměleckých kvalit a technické zručnosti Johnem Coltranem bylo impulzem k prvnímu Sheppovu nahrávacímu kontraktu. Opravdu profesionálním hudebníkem začal být ve chvíli, kdy ho do svého kvarteta přizval pianista Cecil Taylor (1960). V 60. letech se zúčastnil kolektivní hudební inovace, která představila nové možností afroamerické hudby. Free Jazz nebo Avant-Garde Jazz generačně mluvil o současném stavu v hudbě a sociální rovnosti. Shepp jako její mluvčí uměl být inteligentní, vzdělaný, hrdý a kontroverzní. Tím vším - hudbou, mluveným i psaným slovem - byl Archie Shepp vždy bojovným advokátem rovnosti a spravedlnosti. Pracoval s Cecilem Taylorem, spoluvedl skupiny s Billem Dixonem a hrál v New Yorku v Contemporary Five s Donem Cherrym a Johnem Tchicaiem. V 60. letech také vedl vlastní skupiny s Roswellem Ruddem, Bobby Hutchersonem, Beaverem Harrisem a Grachanem Moncurem III. Jeho alba natočená pro společnost Impulse! zahrnovala čtenou poezii a citace od Jamese Baldwina a Malcolma X. Sheppova díla usilovala o zvukomalebný obraz afroamerického života a zahrnovala kompozice založené na konkretních událostech nebo lidových rčeních. Jeho další aktivitou bylo produkování divadelních her v New Yorku - „The Communists“ (1965) či „Lady Day: A Musical Tragedy“ (1972) - s trumpetistou a skladatelem Calem Masseym. Později své řečnění na koncertech zmírnil a spolu s hněvem začalo mizet i ze Sheppových alb. Nahradil je slavnostnějšími, čas zrcadlícími postoji. Koncem 60. let se přiklonil k akademickému světu. Jako profesor dějin hudby působil na SUNY v Buffalo a na University of Massachusetts v Amherstu. V roce 1978 byl jmenován mimořádným profesorem.
Začátkem 70. let začal experimentovat s různými formami afroamerického hudebního dědictví . Z mainstream jazzu, tradičních spirituálů a blues stavěl originální kompozice, které probádával od dua až po jeho Attica Blues Big Band. V 80. letech Shepp hodně cestoval a natáčel po Evropě. Výsledkem jsou skvělá alba s Horacem Parlanem, Niels-Henning Ørsted Pedersenem a Jasperem van´t Hofem. Tak vzniklo na sto alb pro vydavatelství Impuls, Byg, Arista/Freedom, Phonogram, Steeplechase, Denon, Enja, EPM nebo třeba Soul Note. Archie Shepp byl za svůj přínos hudbě v roce 1995 oceněn New England Foundation for the Arts Achievement in Music. Díky svým výkonům se stal jedním z nejopravdovějších bluesmanů na současné hudební scéně. Američané ho považují za národní hudební poklad.