Jack Bruce & His Big Blues Band (GB)

Jack Bruce je skladatel, zpěvák, multiinstrumentalista, legenda. Jeden z nejtalentovanějších vokalistů a největších basistů své doby. Jeho schopnost improvizace a naprosto unikátní svobodomyslný přístup ke kompozici a vyjádření navždy změnila elektronickou hudbu. Jeho průkopnická neformální hra na elektrickou basu způsobila revoluci v pohledu na užití tohoto nástroje a ovlivnila hru bezpočtu basistů. Významná je jak jeho tvorba se skupinami jako Cream a Tony Williams Lifetime, tak i jeho sólová alba nebo inovativní práce se zvukem. Někoho by mohlo svádět nazývat Jacka Bruce je rockerem, ve skutečnosti ale blues a jazz jsou tím, co tento novátorský hudebník opravdu miluje. Tyto dva styly jsou základem většiny Jackovy tvorby.  Bruce se narodil 14. května 1943 v Lanarkshire nedaleko skotského Glasgow. Jeho otec byl velkým jazzovým fanouškem a již odmalička jej proto ovlivňovali lidé jako Louis Armstrong a Fats Waller. Vyrůstal při poslouchání jazzu a od svých deseti let se učil na basu a cello. Po třech měsících na Royal Scottish Academy of Music odešel zhnusen politikou této hudební školy.  Po krátkém cestování a hraní v klubech po Evropě se roku 1962  usadil na rané bluesové scéně v Londýně, kde se připojil k Alexis Korner's Blues Inc., ve kterém hrál bubeník Charlie Watts, později člen Rolling Stones. V roce 1963 Jack skupinu opustil  a založil novou kapelu s varhaníkem Grahamem Bondem, kytaristou Johnem McLaughlinem a bubeníkem Gingerem Bakerem. Tato skupina se po odchodu Johna a příchodu saxofonisty Dicka Heckstalla-Smithe stala základem Graham Bond Organisation. V roce 1965 se připojil k John Mayall´s Bluesbreakers, se kterými hrál i kytarista Eric Clapton. Před zformováním slavné první světové supergroup Cream hrál také s kapelou Manfred Mann,  kde se zdokonaloval v komponování písní. Během následujících desetiletí byl vždy čelným novátorem, probíjejícím se svými jazzovými a folk-rockovými skladbami do dosud neprozkoumaných vod. Ginger Baker byl ten, kdo oslovil Jacka Bruce, aby vytvořili trio s Ericem Claptonem, a Clapton trval na tom, aby Jack byl jejich zpěvákem. V červenci 1966 tak vznikla skupina Cream, legendární blues-rockové trio, které během pouhých dvou let prodalo 35 000 000 alb a byla mu udělena první platinová deska za album Wheels of Fire. Jack napsal a nazpíval většinu z jejich písní, včetně I Feel Free, White Room, Politician a snad světově nejhranější kytarový riff ze Sunshine Of Your Love. Jackovy nejznámější písně jsou ve své podstatě bluesové melodie. V kapele hráli tři nejkvalitnější hudebníci své doby.  Báječný bubeník Ginger Baker, už tehdy pracující s netradičními etnickými rytmy, dokonale využívající obrovské spektrum zvuků, které bicí nástroje skýtají. Dodnes je autorem krásně poslouchatelných a hlavně smysluplných bubnových sól. Vynálezce možnosti použít dvou různě naladěných šlapáků, šlapaných ovšem poctivě nohama, bez technických vychytávek.  Na živých nahrávkách je to on, kdo je motorem ženoucím energii improvizujícího tria do dalších hudebních ploch. Rytmika Baker / Bruce se měla možnost před vznikem Cream pět let sehrávat. Bruce kromě kompozic a dokonalého zpěvu přináší neuvěřitelný způsob hraní na basu, dosud nepřekonaný a ani nenásledovaný, který využívá basu jako tvůrčí nástroj,  překvapující rytmickými riffy, bachovskými protihlasy, tvůrčí svobodou. Jeho hraní není doprovodem, ale mnohdy druhým sólem plynoucím paralelně vedle sóla kytarového. Trio hraje v dlouhých pasážích free rock. Kapela působí kompaktně, hudebníci se poslouchají a vzájemně na sebe reagují, není to klasická rytmika plus exhibující lídr. Clapton je v té době jasně nejzářivější talent - instrumentalista britských ostrovů, konkurenci má jenom v Jimim Hendrixovi. Cream se rozpadli v listopadu roku 1968 na vrcholu své slávy,  je jim připisována změna tváře rock & rollu a představení blues světovému publiku. Díky kreativním aranžím klasických bluesových skladeb jako jsou Crossroads (Skip James), I'm So Glad (Robert Johnson), Spoonful (Willie Dixona) a Born Under a Bad Sign (Albert King), pomohla kapela popularizovat blues-rock a ukázala cestu podobným skupinám, které přišly později, jako třeba Led Zeppelin. Potom co se Cream v listopadu 1968 rozpadli, začal Bruce s nahráváním významného sólového alba  Songs for a Tailor (1969), později následovala alba Harmony Row (1971) a Out of the Storm (1974). Simultánně hraje v rockových,  jazzových a klasických formacích. Během amerického turné se svou první vlastní skupinou Jack Bruce & Friends, ve které s ním hrál jazzový kytarista Larry Coryell a  bubeník Mitch Mitchell (ex Jimi Hendrix), byl Jackem Johnem McLaughlinem představen Tonymu Williamsovi (ex Miles Davis). Brzy se pak přidal k jeho Tony Williams Lifetime, kde hrál společně s McLaughlinem a později se skvělým klávesákem Larrym Youngem - tuto zkušenost popsal jako „hudební čas svého života“ (1970 - 1971). Později frustrován rozpadem skupiny Lifetime a  skleslý Hendrixovou tragickou smrtí (Tony a Jack s Jimim před tím plánovali vznik „skupiny snů“), nalezl Jack útěchu v návratu ke svým kořenům s formací West Bruce & Laign s Lesliem Westem a Corkym Laingem (1972). Od roku 1974 se začal opět věnoval vlastnímu Jack Bruce Bandu, jehož členy byli jazzová klávesistka Carla Bley a kytarista Mick Taylor (ex Rolling Stones).

V různých sestavách, ve kterých byl frontmanem, hráli muzikanti jako Simon Phillips, Tony Hymas, David Sancious nebo Gary Moore. Nahrál řadu sólových alb a účastnil se speciálních projektů s umělci jako Carla Bley (Escalator Over The Hill) a Kip Hanrahan (Desire Develops An Edge). Spolupracoval také na pečlivě vybíraných projektech s Lou Reedem (Berlin) a Frankem Zappou (Apostrophe, které se stalo Frankovým nejprodávanějším albem). V roce 1980 byl zpět na cestách se skupinou Jack Bruce & Friends, jejíž pozdější verze zahrnovala bubeníka Billa Cobhama, klávesistu Davida Sanciouse a kytaristu Clema Clempsona z Humble Pie. V roce 1991 vystoupil ve Vídni společně s Michaelem Mantlerem a Mikem Gibbsem, doprovázený symfonickým orchestrem Niederoesterreichischen Tonkiinstler. Úspěšně také podnikl turné po deseti evropských metropolích se svým třináctičlenným latin-jazz-rockovým orchestrem. V raných 90. letech rozšířil své znalosti world music a svými  sólovými alby A Question of Time (Epic/Sony, 1989), na kterém hostovali i Albert Collins, Nicky Hopkins a Ginger Baker,  Willpower (PolyGram, 1989), a albem  Something Els (CMP) uvedl svůj nový hudební směr. Na festivalu Guitar Legends v Seville, roku 1992, si užil hraní s Bobem Dylanem, Keithem Richardsem, Stevem Cropperem a mnoha dalšími přáteli. Rok 1993 byl speciální, začal Jackovým vstupem do síně slávy rock & rollu, kam se zapsal jako člen Cream, a skončil skvělým koncertem k padesátým narozeninám, na kterém vystoupilo mnoho jeho starých přátel včetně Dicka Heckstalla-Smithe, Maggie Reilly a Garyho Moorea. Tato událost, která byla vydána jako set CD, zaznamenávající koncerty z Kolína a z Francie, nazvaný Cities of the Heart (CMP, 1993), přivedla Jacka společně s Garry Moorem a Gingerem Bakerem ke zformování tria BBM, které později vydalo top-ten album Around the Next Dream (Virgin). V roce 1995 se Jack zaměřil na klávesy a nahrál kompilaci svých sólových děl  nazvanou Funkadelic and Talking Headspropian, kde byly i jazzové skladby pro piano a zpěv. Ty nahrál s varhaníkem Berniem Worrellem na album Monkjack (CMP, 1995). Absence bandu, důraz na zpěv s doprovodem piana, to představovalo pro Jacka novou odbočku ve své tvorbě.  Byl za ni poctěn pozváním na festival v Edinburghu, do Queen Elizabeth Hall, kde tuto nahrávku živě prezentoval.  Na podzim roku 1996 se zúčastnil prvních vystoupení Michael Mantler´s School of Understanding, která byla Michaelem popsána jako „opera svého druhu“. S tímto projektem koncertoval také v Berlíně na počátku roku 1998. Koncem 90. let cestoval společně s All Star Bandem Ringo Starra. Vystupoval zde vedle kytaristů Petera Framptona, Todda Rundgrena a Davea Edmundse, klávesáků Garyho Brookera a Erica Carmena, bubeníka Simona Kirka, a Marka Rivera, hrajícího na lesní roh. V roce 1999 a 2000 se vrátil do studia s koproducentem Kipem Hanrahanem a nahrál sólové CD Shadows in the Air, které se umístilo na 5. místě britského Jazz & Blues žebříčku. Album bylo obsazeno panteonem hudebních hostů, zahrnujícím Erica Claptona, Dr Johna, Garyho Moora, Vernona Reida a Changuita Luise Quintana. Jackova doprovodná světová tour k albu, v letech 2001 až 2002, pak zahrnovala hudebníky jako Vernon Reid, Bernie Worrell, Robby Ameen, El Negro Horacio Hernandez a Richie Flores, společně  působící jako Jack Bruce & The Cuicoland Express. V roce 2002 se zúčastnil letního turné s A Walk Down Abbey Road, k poctě The Beatles, složených z Alana Parsonse, Todda Rundgrena, Marka Farnera, Christophera Crosse, Godfreye Townsenda, Johna Becka a Stevea Michaela Schenkera. Tour byla zaštítěna názvem Legends of Rock. Rok 2003 zaznamenal vydání Jackova druhého alba u Sanctuary Records, More Jack Than God. Jako předešlé album Shadows in the Air, i toto vzniklo v koprodukci s Kipem Hanrahanem. Mísí se na něm různé hudební styly od klasiky přes blues inspirované Williem Dixonem, prvky latin a world music s příchutí, kterou Bruce a Hanrahan objevili v 80. a 90. letech, až po subtilní a vlídnou krásu Jackova vnitřního pojetí písní.  Rok 2005 byl velmi důležitý. Jack se opět spojil s dřívějšími spoluhráči Ericem Claptonem a Ginger Bakerem, aby se po 37 letech vydali na první koncertní tour skupiny Cream. V květnu skupina odehrála čtyři historické noci v londýnské Royal Albert Hall, které byly nahrány a později vydány jako audio a video záznamy. V říjnu Cream zahráli tři koncerty v Madison Square Garden v New Yorku. Během téhož týdne byl Jack společně s Ronem Carterem vyznamenán cenou za celoživotní přínos ve hře na basu (Bass Player Lifetime Achievement Award). Cenu získal s ohledem na jeho průkopnickou tvorbu a výjimečný vliv na vznik moderní basové techniky. V únoru roku 2006 vystoupal na pódium cen Grammy v Los Angeles a převzal jménem skupiny Cream speciální cenu akademie za celoživotní přínos.  V dalších letech se Jack Bruce nadále věnoval své vášni – hudbě. V roce 2007 převzal od svých absolventských kolegů z Royal Scottish Academy of Music and Drama  titul Doctor of Music. V roce 2008 vydal svá dvě nová alba. První bylo Jack Bruce with the HR Big Band, které nahrál s German Orchestra of Hessische Rundfunk a zpracoval v něm své písně ve starém i novém provedení. Druhým albem bylo Seven Moons (Evangeline Records, 2008), složené z nového materiálu s mistrovským kytaristou Robinem Trowem a bubeníkem Garym Husbandem. V roce 2008 vyšel také soubor CD pod názvem Spirit se záznamy živých vystoupení Jacka na BBC. V nedávné době vydal Seven Moons Live (2009), živě hranou verzi s kytarovým bohem Robinem Trowerem, a sadu šesti CD nazvanou Can You Follow?, která sleduje jeho životní dráhu od devatenácti let až téměř do současnosti. V roce 2009 byl oceněn akademickým titulem Doctor of Letters na Glasgow Caledonian University. Rok 2010 přivítalo vydání Jackovi autorizované biografie Composing Himself. Bruce se připojil k Tony Williams Lifetime Tribute Band  s varhaníkem Johnem Medeskim a bubenicí Cindy Blackman a společně koncem roku 2010 a začátkem letošního roku podnikli turné po Evropě a USA. V roce  2010 vyšlo také skvělé živé dvojalbum Jack Bruce and the Cuicoland Express Live at the Milky Way (Pledge Music), záznam z amsterodamského koncertu z roku 2001, a dlouho očekávaný klíčový dokumentární film o Jackovi Bruceovi z dílny Tonyho Palmera Rope Ladder to the Moon.